Report

      V kulturním životě existuje jen málo jistot. Jsou to například Hvězdné války, trilogie Kmotr, knihy Jiřího Kulhánka, a také Rolling Stones. Přestože nejsem žádný zapřísáhlý Stoner na jejich pražský koncert, který se měl konat v neděli 27. července 2003 na Letenské pláni, jsem se velice těšil. Přestože jsem si původně myslel, že budu na tomto koncertě v trochu jiné roli, díky shodě náhod jsem se ocitl v roli fanouška v publiku. A myslím, že jsem měl štěstí.

Již při příchodu na Letnou bylo jasné, že zde bude opravdu mrtě lidí. Po vstupu do areálu jsem tak nějak začal zjišťovat, že velmi početná část z nich jsou Němci a Holanďani. Našli se teda taky další jako Poláci, Italové, Maďaři a také bratia Slováci.

Již při příchodu zněla první předkapela lotyšská skupina Brainstorm. Ta mě teda nějak moc nezaujala. Byl jsem hlavně zvědavej jak si povede ta druhá. Byl jí totiž Olympic a vůbec jsem netušil jak je diváci přijmou, jestli je vypískají nebo to bude OK. Dopadlo to asi nějak nerozhodně . Lidi se tak nějak chytli, někdy zazpívali, zatleskali, ale žádnej zázrak to nebyl. Myslím si, že tímto představením by klidně mohli ukončit (konečně) kariéru a jen vysávat z lidí peníze bez toho, aby se na ně někdo musel dívat. No to sem se nějak rozhořčil …

No ale budu pokračovat dál. Olympic skončil zhruba ve čtvrt na devět. Potom nastalo čekání na Stouny a taky nato jestli teda začne pršet nebo ne. Nakonec se to vyplatilo a v devět hodin začalo velmi solidně pršet, takže když po čtvrt hodině déšť ustal byla většina lidí docela durch. Pak už se taky konečně začalo něco dít i na jevišti. Nejprve se ukázal hudební kritik (Jiří?) Černý, který uvedl na podium bývalého prezidenta Václava Havla. Ten měl na úvod něco sdělit divákům (Stones si to přáli), ale myslím si, že jeho proslov, něco jako Stones poslové svobody a I am the greatest, nadchl hlavně ty co mu nerozuměli, tedy zahraniční účastníky, kteří byli nadšeni již z toho, že ho vidí na vlastní oči. No nejsme tu kvůli politice, ale kvůli muzice.

Zhruba deset minut před půl desátou konečně vystoupili Stouni a začali písničkou Brown Sugar. Po ní Jagger češtinou, za kterou by se nemusel stydět ani Ivan Lendl, pozdravil diváky a pak už to začalo na plno. Jagger na podiu pařil a běhal jako šílenej , ale na zpěvu vůbec nedalo poznat, že by nějak nemohl (na rozdíl od Ozzyho před rokem).

K vrcholů večera určitě patřily tři písničky Keitha Richardse. Hlavně ta první, kdy bylo podium nasvíceno do žluta, takže Richards na velké obrazovce vypadal trochu jak z hororu.

Vrchol koncertu, alespoň pro mě, začal potom co se kapela vrátila z B-stage (uprostřed diváků), kdy nejprve Jagger zazpíval se svojí co-zpěvačkou Lisou Fischer (při představovačce ji sjel kameraman několikrát od hlavy k patě – solid) Gimme Shelter, potom It\\\'s Only Rock\\\'nRoll, Honky Tonk Women, Jumping Jack Flash. Tímto koncert skončil a Stouni odešli do zákulisí. Ale ne na dlouho. Za chvíli se vrátili a zazpívali to na co většina lidí čekala… ano Satisfaction, kterou nejde nazvat jinak než BOŽÍ.

Potom byl už definitivně konec. Konal se jen závěrečný ohňostroj, dost krátkej, to už sem si ale probojovával s ostatními cestu ven.

Myslím si, že již mám za sebou pěknou řádku koncertů a mohu si dovolit nějaké závěry. Podium, světelné efekty i zvuk byly něco nevídaného a neslýchaného. Stejně jako projev kapely. Je neuveřitelné vidět šedesátiletého týpka běhat dvě a čtvrt hodiny po podiu jako urvanej ze řetězu a přitom ještě zpívat. To samý platí i o ostatních z kapely. Jediné chyby bych viděl jen v tom, že zahráli jen málo písniček z novějších alb, vynechali známé Love is strong a Anybody seen my baby?, což asi byla škoda, a některé mezihry a sóla na mě byla moc dlouhá.